Zlatý český ručičky…

Pro videokameru Canon MV-500 jsem si vybral ve velmi dobře zásobené prodejně „Mavoplast“ u nás na Minské ulici v Brně-Žabovřeskách (jo - a mají tady reklamu zadarmo) přiléhavý zásobník na rýži nebo mouku za krásných 39,90 Kč. (Hned chci dodat, že několik dalších druhů plastových dóz ze zmíněné prodejny by zcela jistě pasovalo na Panasonic-y řady GS,DS anebo třeba na MDV kamery firmy Sony či JVC.) Další náklady budou logicky sestávat nejméně z UV-filtru (většího rozměru - doporučuji z cenově nejdostupnějších nejméně průměr 52 mm) a pak už přijde na řadu jen modelářská čili kutilská činnost, popsaná podrobněji v tzv. velkém článku. Sečteme-li náklady na dózu a UV-filtr, dostaneme celkem cca 40 + 190 = 230,- Kč, další výdaje mohou nastat se silikonem a vteřinovým lepidlem. Každé ponoření do moře nebo bazénu pak bude stát ještě výdaj za cca 1 metr široké průhledné izolepy… Ale natočenou vlastní ženu nebo dítě s brýlemi a ploutvemi pod vodou (či faunu a flóru moře) nemá každý…

Ovládání videokamery v pouzdře realizujeme dálkovým ovládáním přístroje. Při vlastní práci s kamerou pak toto ovládání většinou držíme v ruce. Pro první pokusy nebude důležité přibližování záběrů, takže na vodotěsně zalepené „dálce“ zbude jako hlavní tlačítko nahrávání. Hodně důležitá fáze práce s podvodním krytem je vlastní „uzavření“ videokamery do jeho útrob se zalepením víčka dózy. Ve větším článku se dočtete o postupu při utěsňování „kamerokrytu“ před ponorem a samovypínacím režimu kamery. Musíte mít na paměti stále nachystaný mechanismus „zhatění akce“ a nejlépe kameru každou minutu dálkáčem i během zalepování do krytu na vteřinku spustit… Vzhledem k minimálnímu zvukovému doprovodu (mikrofony jsou v pouzdře téměř „hluché“), budete doma muset doladit v PC nebo pultíkem zvuk výsledného záznamu…

Nejdůležitější je neukvapit se! Vždycky po zalepení kamery dovnitř zkuste nejprve ponořením do povrchové vrstvy vody těsnost krytu - na srpnové dovolené v Chorvatsku jsem použil kryt v Jadranu několikrát a na konci zhruba 5-minutové práce bylo vždycky v pouzdře alespoň půl náprstku vody. Vykřičník: plastová dóza je nepochybně pouze provizorní kryt s určením těsně pod hladinu až do maximální hloubky 1 až 2 metry! Nepodceňujte slanou vodu!!! Nemyslím, že by většina čtenářů mohla zkoušet vodní kryt ve vlastním bazénu a varuji zde důrazně před podceněním účinků slané vody! Mořská voda „vyrábí“ už jen neopravitelné…

Vlastní natáčení záběrů pod vodou realizujeme s nejjednodušší verzí krytu pomocí otočeného LCD-monitoru „z boku“. Šikovnějším kutilům se dá poradit další okénko do pouzdra buď zezadu na víčku nebo na horní straně před okrajem dózy u víčka – tudy se dá pak sledovat obraz v hledáčku. Toto řešení je praktičtější pro orientaci kameramana, ale klade zjevně jakési větší nároky na kutilskou dovednost tvůrce a hledáček je nezřetelný.

Závěr „podvodního krytu“? Pokud se některému čtenáři zdá můj příspěvek příliš polopatistický nebo zbytečný, chci dodat, že amatérský „vodokryt“ je touhou všech těch stovek majitelů videokamer, které jsem za deset či dvanáct let prodeje „královny elektroniky“ měl možnost vyslechnout… Jenže dnes nejlevnější běžně prodávaný „igeliák“ Ewa-Marine se tří-šroubovou sponou má rozmezí 7 až 12 tisíc! Plastová pouzdra firem Sony (např.„SPK-TRC“) nebo Canon („SK10“) byla vždy za 10 až 15 tisíc a nebyla skoro určena pod vodu do „nějaké“ hloubky (ale jejich hlavní výhodou je zase propojení s videokamerou tzv. LANC-konektorem). Naproti tomu naše „plasto-pouzdro“ neumí ovládat kameru jinak než „dálkáčem“, ale má fantastickou pořizovací cenu a naznačuje využití kutilského ducha českého národa… Budete-li mít jakýkoli vlastní výtvor, s nímž se budete ochotni podělit, velmi to přivítáme… Natáčení fantastických záběrů pod vodou zdar! Petr Jelínek